Tu v samých růžích k nebi vzhůru pněl
kříž – v slunce žáru níž se růže rděly:
výš rány krvavé, jež dlaně měly
a nohy i bok, jenž se otevřel.
Hvězd živých, zářících, roj zlatých včel
sem z dálky přiletěl v kout osamělý,
v hloub rudých kalichů těch, jež se chvěly,
spit vůní v pospěchu se potápěl.
A zřel jsem v duchu, Kriste rozepjatý,
kol růží ran, jež svítí na Tvém těle,
jak chvěje se tu mystických roj včel;
by mohly sytit oheň srdcí svatý,
med Božský ssáti v hořkost svého žele,
Ty’s bok až do srdce jim otevřel.