Jak mohl bych váš pohled jenom snésti!
mé oči tolik jasu neviděly
ni v noci letní, kdy se hvězdy chvěly
nad zemí v stínu zkvetlých ratolestí.
Tam azuru výš, kam se v letu vznésti
smí na peruti hrdé orel smělý,
zde nitra hloub, kam osamělý
jen Bůh sstupuje v čistých dobách štěstí.
Ó z hloubi té teď jistě vstříc mi září!
jestli čí, duše vaše Jeho tváří,
zkad láska-Bůh nám blízko usmívá se. –
Ach, v bázni o vás přemýšlím v témž čase,
co let a rmutu třeba, než se zkalí
hloub duše vaší, andílkové malí?!