Ó zněte, zněte, sladké melodie,
ozvěno dětství, snivých zkazek hlas,
jimižto člověk vždy zas znova žije
blažený sen, jenž v probuzení zhas’.
Dech vůně lilií z vás kouzlem vane,
jenž hojí rány, jež čas zasadil,
a křísí zas, co bylo oplakané,
a loudí úsměv, umlčuje kvil.
Svou hebkou dlaní hladí skráň nám snění
a melodií kolébavek zní;
jerišská růže, rozkvete, co není,
co pochoval jsi s písní pohřební.
Tvůj soumrak vrací se ti do svítání,
v červánků růžích koupe se tvůj sen;
rozvilo všecko, co hrob dávno schrání,
a z hoře dávného jsi vykoupen.
Dar vánoční to božské poesie,
jež vrací se ti znovu rok co rok;
chtěl bys ji zadržeti, touhou nyje,
a nemáš sil ni vzlyknout: „Zvolni krok!“