Bílá lada, bílé chatky
a mráz zebe do kostí;
okny vtírá se i vrátky,
do čtyř stěn se uhostí.
V krbu zhasil oheň v ledu,
stěny jíním obetkal –
daleko je ku sousedu,
k srdcím lidí ještě dál!
Vítr duje v lada němá,
bílou cestu zametá;
chodí tu jen od Betlema
láska Boží do světa.
Rozehřívá krby v žáru,
srdcí ztuhlý, zimní kraj;
o věčném, ach, bájíš jaru –
však to není ani báj!