Ty větry jak by venku lkaly
a v okno bijí perutí;
pruh zahrádky se v temno halí
a duše v teskné pohnutí.
Ó vzdej se! marná touha tvoje,
ten kříž tě více nespasí;
jsou marny mrtvení a boje
a odříkání zápasy;
jak výsměch světa sem až proudí
ten ulic šum a vír a ruch,
mé oko v temnu venku bloudí
a v temnu pochybností duch:
jen jednou v žití jaro zkvétá,
skráň ozdob jeho růžemi;
pryč choré sny, než prchnou léta,
vše usmíří se pod zemí.
Co po dni jasném ku večeru
můž’ přijít, ne-li noc a tmy?
A náhle v mlhavém tom šeru
vzplál bílý měsíc s hvězdami!
Hle, noc má svoji záři milou,
hrob naděje zas zlatý svit:
má víra roste novou silou
a pučí v květ: to nebes klid!