Stín větví plných listů žlutých
mi teskně zírá do oken,
kus nebe, oblak nepohnutých,
v nichž slunce kmitá jako sen;
i vítr usnul kdesi v mechu
a křídla složil znavená,
pták umlknul, a v tichém vzdechu
se dmou jen ňadra vzrušená...
Těch jesení já mnoho prožil,
než nadějí květ mojich svad’;
teď vzpomínkou v mém srdci ožil,
a velký stín v mou duši pad’.