U okna stojím, dívám se v dálí,
jak se ty kraje do mlhy halí,
hory a stráně, dumavý les,
jak by jim smutek do srdce kles.
Na větvích hnízda, jak by v nich plály
démantů skvosty, či jak by stály
slzy v nich velké, vítr jež snes –
když letěl krajem, zachyt je kdes.
Či letěl také mimo mne asi,
slzy mi teskné zachytil s řasy,
z duše jež tryskly zpomínkou sladkou?
Jako bych dlel zas v kapli Tvé s matkou,
právě tak bylo: v mlze les, stráň,
naposled když mě líbala v skráň.