Co myslím jen, to píseň jásající,
čím srdce chvěje se, to vůně květů;
stín smutku dávno prchnul s bledých lící,
a teskný vzdech juž roztál na mém retu.
Jak šťasten jsem, já bojím se to říci,
by štěstí jako ptáče bájných světů
se nevzneslo z mé duše zoufající –
úž’ tisknu ruce k ňadrům v svatém vznětu.
Zřím k Tobě, Matko, ne víc v rozechvění;
v mém srdci záře jako úsvit denní,
kde dříve tměla se poušť citů kletá,
tam vesnou lásky naděje zas zkvétá,
a duch můj vírou, jež v mé hrudi dřímá,
teď zem i nebe hvězdné obejímá.