Kdy přiblížíš se Tajemný,
svou láskou zchvácen?
Já čekám, hlodán dny a dny
a neodvrácen.
Tvůj tabernakl zastřený
mdle svítí v lodi,
před oltář modlit se kamenný
jen stíny chodí.
A lampy srdce stříbrné
se zdlouha hýbá,
a zář-li dolů ukane,
tvou šlépěj líbá.
Mé dlaně v sebe zlomené
mi k boku sjely,
a rty od touhy plamenné
juž ohořely.
Však oči horečné dál žhnou
a zaklínají,
by’s odhrnul juž roušku svou,
že se ti vzdají.
Že rozkoší se jednou chvím
a sladkou trýzní,
zde pod tvým srpem ohnivým
být tvojí sklizní.