Jest zem a svět i duše slzné moře;
vždy bolesť – jestřáb v srdci štěstí střehne,
a její dech jak sivý mráz hned sžehne,
kde sotva zkvetlo poupětem jen spoře;
když v blahé chvíli slunný paprsk zoře
nám v ňadra roztrpčená tiše lehne,
hned hořký kalich svůj nám ke rtům sehne
ten lidstva průvodce zas – teskné hoře.
Tak stále jde náš život žaluplný,
a výše rostou slzí smutné vlny;
kde jejich cíl? kde hráz? vždy výš se pění!
A v chvílích těch jak zlatá naděj blaha
nám upomínka na Tě v duši sahá:
v tom moři Tys nám archou ku spasení!