V tom tichu exstatickém rozlévá se
tvé přítomnosti nevýslovná slast,
má duše pelem bílým pokrývá se;
ó Pane, rač svou vůni na ni klást.
Sem odlesk věčna tiše promyká se,
kam vytržena naše lepší část,
kde tone v sluncích nespočetných jase;
rač, Pane, milostivě nad ní vlást.
Své stajme výkřiky zde v zamlčení,
nám nelze pochopit, kdo z Boha není,
jen rozkoš tajuplnou chceme ssát;
co dým se z thuribula výše ztrácí,
my k zemi skloníme se v adoraci
a nechme modlitby své vzhůru vlát.