Kvetoucí záhony jsou dnes ty hroby,
jak úsměv znavený je každý rov;
jsou těch, kdo spí tu, tváře bez podoby
jak píseň tesklivá, však beze slov.
O kříž se opírají ve svém snění
a v klíně spočívají ruce mdlé;
neslyšně jdou tu času zavlnění,
cypřiše naklánějí k mohyle.
Sen dlouhý, nekonečný na jich víčka
s těch větví roní se jim hebounce;
jim zdá se, že je náruč měkká hýčká,
tak sladce je jim a tak lehounce.
A sní tu o budoucím probuzení,
o slávě příští jednou toho dne
a ve snu jejich trudu bázně není,
jen naděj sladká, jíž nic nepohne. –
Vy živí, nerušte jich snů svým lkáním,
modlitbu spněte k jejich nadějím:
je Bohem více Bůh svým slitováním,
než soudu svého věčným prokletím!