Ani vzdechu, ani vzlyku,
zmírá zem tak oddaně;
sníh ji skryje v okamžiku,
padá v lán už, na stráně.
Sotva víš a krok se vláčí
těžce země po rovu
a vzpomínáš v teskném pláči,
zda ji uzříš poznovu. –
Není líto života mi,
jeho žhoucích rozkoší;
jsou jak bouře nad horami,
která květy pustoší.
Jednu touhu duše hostí,
jedno vroucí přání mám:
jak ta země bez hořkosti,
klidně tak, kéž umírám;
jak ta země v nebes míru,
skryta v bílých závějích;
v duši vzkříšení mít víru
a tu duši – padlý sníh.