Dál spěli pouští. Noc juž hlavu zvedla,
tu snivou, v nížto dumná něha plane,
kde místo rosy hvězdy třpyt jí skane
na svadlý květ, jejž cestou ležet shledla.
A bázeň chmúrná dál jich kroky vedla:
ach nevědí, kde mdlá jich noha stane,
ryk nepřátel k nim, zdá se, ještě vane
a mořem úzkostí jich duše bředla.
Tu pouště král se vstříc jim řítí, běda,
a Matky tvář se v slzách k nebi zvedá. –
Div Boží! Kde zášť lidstva Tvůrce stíhá,
sám dravec k ochraně se Jeho zdvihá:
jak dál šli, měsíc stříbro své v poušť házel
a lev – stráž čestná – v dál je doprovázel.