Vzduch syt je žárem – nebe zdá se hoří,
a písek žhne, jak v něj se noha boří;
tíž mdloby lehá v unavené údy. –
Zrak poutníků stín marně hledá chudý;
muž v smutné myšlenky se tiše noří
a uzdu pustil žíznícímu oři,
co matka v slzách hledí v obzor rudý
a děcko tiskne k srdci. Pusto všudy.
„Ach, Pane na výsostech, zpomoz!“ vzlyká;
a hle, jak padla k zemi slza její,
svou ručku děcko vztáhlo – pokynulo,
a z rosy svaté palma štíhlá vzniká,
jí ve větvích se zlaté plody chvějí
a hebké listí v stín je přivinulo.