Prach vyrazil jsem s nohou!
Ven z ruchu morného, z kalného víru;
neb chřadla má duše –
jdu hledat stišení sladkého míru.
A provanu kraje
své duše radostnou lahodou ticha
a obmyji rosou;
kvést slibuje ještě má lícha.
Zde vyhledám dravce,
jenž pole pustoší, vinice její
a vyssává hrozny,
než žárem poledním v krvi se rdějí.
Jej za hrdlo stisknu,
až zhyne ryk jeho v poslední křeči.
Pak vzejde má setba,
mé hrozny sladší a klasy mé větší.
Zde dokonám své dlouhé boje,
chci odtud vítězem se vrátit,
v poušť vykřičet svůj žhavý protest,
svou bytost proměnit a zvrátit.
Své smysly k smrti vyhladovět,
jich ohně chrám mé duše tráví;
v poušť rozhodit jich uhel žhoucí,
a stavět království své slávy.
Dát slavným Jitrům duše vzejít
a k Hodům mystickým zde sedat;
snům prorockým dát rozkvétati,
zde cesty ku Tajemstvím hledat.
A čekat noc, kdy Bůh se níží
k nám s nebe v našem vytržení,
a dává synům Vyhnanství zde
zas královské své Příslíbení.