Mlhy nad zemí se tiše táhnou,
jejich šlépěj rosy krůpěje;
když mi snové v duši bolnou sáhnou,
hned se oko v slzách zaskvěje;
mlhy nad zemí se tiše táhnou,
ale bolesť moji neobsáhnou.
Hle, to slunce ze mlh clony zírá
jako tváře z mysli vybledlá,
a vzpomínka rukou vlídnou sirá
smutku stín teď s duše nazvedla;
hle, to slunce ze mlh clony zírá
v hrob minulosti, jenž se otevírá.