Zase dlím jednou u Tebe, Máti,
po dlouhém, dlouhém loučení rád
na rtu Tvém tichý úsměv zřím hrát,
v zřítelnic hloubi dobrotu pláti.
Tak jsem Tě vídal u lože státi
a věřil, mráz že ještě a chlad
v mém srdci může v sladký žár vzplát,
že se mé blaho ztracené vrátí.
Šťasten teď patřím k obrazu Tvému,
západu nezřím skvoucího lemu,
na horách jak se povolně tratí, –
co mi je nach a červánků růže?
v srdci mém písní co stačit může –
všechny je slunce lásky Tvé zlatí.