Massabielská plá to jeskyně,
nebeská záře skvoucí je to;
jaké se koříš sladké vidině?
pověz, ó zvěstuj, Bernardetto!
„Zjev luzný, nadpozemské krásy, hle,
a v tváři úsměv něhy plný,
bělostné roucho sněhy napadlé
a k nohám lehounce se vlní.“
„Blankytný vine útlé boky pás
k modlitbě ruce ty jsou spjaté,
růženec sunou, zrno zas a zas,
na nohou kvetou růže zlaté.“
„Důvěrné zraky k nebi zdvižené
jak té, jež přimlouvá se, prosí“...
Dítěte na rtech touha vroucí žhne:
„ó Paní sladká, pověz, kdo jsi?!“
Hlas milostný se nese blahý vzdech,
jak ohlas proroků a písem,
slyš, země! národové, ztajte dech!
„Neposkvrněné Početí jsem!“