Vod živých na břehu a v stínu palem,
kde nard ty nejsladší své vůně má,
tam nalezl jsem tu, již duše má,
tak miluje ve štěstí neskonalém;
květ kanul v její klín a roucha na lem
jí rosy perly padaly; co tma
svůj šerý stín jí táhla skráněma,
jak snášela se smutně nad úvalem.
Však sotva zdvihla oko své, v němž světlý
třpyt dřímal, hle, juž nebem hvězdy kvetly,
list palem rozšuměl se tajuplně
a v proudu tulila se vlna k vlně,
cos chvělo nitrem země, jak když tuší
vše kouzlo štěstí – což mou teprv duší!