Ta slza smutně co Jí v oku tkvěla,
teď jiskrou rozkoše v něm zahořela;
stín hoře, jenž Jí letl po skráni
jak volal by: „Ach sladké shledání.“
O srdce mateřské, ty lásko vřelá,
co muk Tvá duše svatá protrpěla,
co nadějí a trpkých sklamání –
teď zpomínáš jich v tichém usmání.
Nuž přiviň k srdci dítě nalezené;
kdy radosť nad Tebou svou duhu klene,
je líbej, Matko, v blaha záchvěvu;
jest radosť jako záře úsměvu,
jež na rty naše jenom v letu splývá
a za ní bol jde a se hořem stmívá.