Jest večer! v jeho vlnách i má cella,
ten němý svědek tužeb mých a činů,
hle, tone v šeru a se noří v stínu
jak v moře vlnách výspa osamělá.
Vzplál měsíc – v modra hloub zář jeho stkvělá
se otvírá jak kalich od leknínu,
tak veliký a bílý ve hvězd klínu,
jež, zlatá poupata, se rozvíjela.
A v okno mé zář jeho náhle padla,
jak svatozář se na obraz Tvůj kladla;
tak v srdci mém, kde vždy se stmívá,
má láska k Tobě, Matko, vroucí snivá
svou záři leje, nejčistší své city
na obraz Tvůj, jenž v duši mé je vrytý!