Je zamčen zemský svět mi
a jiný mi se otvírá,
jejž žili jsme kdys dětmi
a k němužto se umírá.
Vše zase ožije mi,
co dřív jsem hořce pochoval,
a co kdys bylo snem mi,
to bude skutečností dál.
Svět mystický, ach, celý
se květem plným rozloží
a znova Kristus mi se vtělí
a stulím se mu k podnoží.
Pít budu sladké medy
těch řečí jeho, živý tok!
Čím budou rozkoše vše tehdy?
čím sladkost zpívajících slok?
Když oko svoje ke mně sehne
a úsměv jemu na rtech hrá,
co svět, ach nikdy nepostřehne,
v mém srdci vínem slasti zrá.
Když bílou ruku vztáhne
a podá nejčistší svůj Hod,
vše zkonejší, čím duse prahne,
čím život bolestně ji zbod’.
Pak stulen v plášti jeho krytu,
snít budu nejsladší svůj sen,
v němž uzrá láska v požár citů,
jímž do věčnosti budu zakotven.