Skála starobylá v moře příboj ční,
zlatý Hrad se zvedá na ní;
jako hvězda ve tmách hoří polární
všem, jenž bloudí v stroskotání.
Posádku má bdělou, vždycky na stráži,
strážce věrné ve své bráně;
nepřátelské lodi o tes rozráží,
tonoucí však spasí odhodlaně.
Někdy vzkypí moře jí až k vrcholu,
pěnu stříkne do pevnosti;
zápasí pak s mořem pospolu,
až se otřásá pak v hlubokosti.
Tisícleté divoké ty příboje:
Skála stojí a Hrad na ní;
nová tisícletí půjdou do boje.
jak jdou šeře do skonání.
V konec přijde Vítěz, hradu pán,
Vysvoboditel, jejž snívá;
v triumfu on přijde nikým nezdolán,
slunce kdy se k noci stmívá.
Moře před ním rozstoupí se hned,
příboje vln lehnou v dáli;
jako hory zdvihnou štíty – led,
boky stvrdnou jako skály.
Harfy zlaté v předu andělé
zahřmí píseň vítězící;
od krve své roucho zardělé
za nimi jdou mučeníci.
V prostřed millionů Vítěz sám
v purpuru jde kolem boku;
v světců zlatých thuribulích plam
vylévá svou vůni v každém kroku.
Vejde ve svůj tajuplný Hrad,
korunu dá na své skráně;
rozkvetou se rajských do zahrad,
mořských hlubin neobsáhlé pláně.
Rozkoš vzejde jako v hojné žni,
zjiskří každou zřítelnici;
jako slavní Králi půjdou dni
ve království věčně vítězící.