Dřímej, rajský květe,
Synu člověka!
ať sny, plaché ptáky,
bolest nezleká;
nelítostný Osud,
však se dočeká.
Sedí u kolébky,
úsměv počítá,
s každým v korunu ti
trn víc uplítá;
bude v ní skráň tvoje
růže rozvitá.
Polibky kde kryly
nohy, ruce ti,
pomstí v přebolestném
kříže rozpjetí,
kam je bílé vbije
hřeby prokletí!
A jejž, matko, vineš,
život umučí,
vytrhne jej jednou
z tvého náručí;
v milióny jiných
ten však vypučí. –
Osud zatvrzelý
přástvu posmeká,
kolébá svou kořist,
však se dočeká...
Zatím dřímej sladce,
Synu člověka.