Jho těžké vrh’ život na šíj mou záhy
a zasypal blínem bílé mé dráhy,
krev lákal mi každým pohnutím ze žil,
krev kypící varem, vášní a žárem;
ach, poznávám hořce: posud jsem nežil.
Vy obzory temné, úhory plané
mých vzpomínek, odkud steskem to vane,
jste netiskly k ňadrům úrody přepych,
jste nevdýchly z líchy vůně dech tichý,
jenž plamenem sálal z kalichů lepých.
Vás nezrosil zpěvu perlami skřivan,
ni Vesny květ luzný touhami vzýván,
svá poupata něžná netkal vám v řasách,
jen stříbrné jíní do běla stíní,
kam podzimek dechem mrazně zásah’.
Však v jeseně dlouhých večerech dýmá
tam tlející zrno, v brázdách jež dřímá,
a v taláru černém, s hor jenž se smeká,
noc podobna mnichu na mrtvou líchu
jak na svatém poli pobožně kleká.