Moře ztichlo, hladina jak z kovu
bleskotala v záření;
vlny, dálky naslouchaly slovu
a lid u vytržení.
Mluvil Bůh – a srdce otvírala
nejskrytější hlubiny;
v sladkém roznícení všecka tála
divem božské vidiny.
Lilie v nich bíle rozkvétaly,
setba vyrážela z lích;
nové naděje tam vyrůstaly,
nový svět v těch nadějích.
Nebesa a země snoubily se,
život jeden sladký hod;
člověk ve svém obrození zří se
s nebešťany jeden rod!
Mluvil Bůh a srdce sladce tála,
kolébána v božské sny;
mystická co síla Ducha vála,
zúrodňujíc hlubiny.