Hlava se zvrací, kam to srdce táhne: Matičko rodná, naše svatá zem, krok zakolísá, bolest k srdci sáhne, otázka bodá: „Vrátíme se sem?
Všecko jsem dal ti, že's má byla Matka, co byl jsem v životě a co jsem měl; má práce pro tebe mi byla sladká, vyhnanství je mi trpký za úděl.
Má touha byla, jako vyvolený tvůj národ mezi všemi k výším vznést a jména tvého mezi všemi jmény do končin země šířit slávu, čest.
Z tebe, aj, světlo mělo vzejít světu, jak vzešlo lidstvu kdysi z Betlema; můj duch však zastižen je v hrdém letu jak orel hor a v srdci osten má.
Dnes bludný poutník, vyhnanec jsem vlasti a krok můj vázne překročit tu mez: již zítra na cizí zem hlavu klásti, tvým dítětem být ještě teď jen, dnes!
A tebe opustit tak ušlapanou, na šíji provaz a s ruk okovy; Ó Matko, slzy do cesty mi kanou, jíž půjdeš s dětmi, průvod křížový.
Však ducha blesk mi do mrákot těch padá, tvůj los, tvých dětí příští patřím jas: tvých věcí vrátí se ti jednou vláda, svobodna vstaneš, vládkyní svou zas.
Zřím větší slávu tvou, než byla prve, korunou věčnou Praha kyne ti, však k metě své dřív půjdeš brody krve, svých dětí statisíci obětí.
Buď s Bohem, s Bohem, otčino má drahá, ráj zdáš se mi v té chvíli na pohled, vod hukot slyš, šum borů, kam zrak sahá, Ó luzná, zřít že tě mám naposled.
Mne zpodpírejte teď, Ó děti, ženo, neb cítím se dnes náhle stár a kmet, a hlínu vemte pro mne, hrobu věno, by její dech sen o vlasti mi před'.“ –
Náš otče! přípověď tvá, hle, jak zkvétá, viz Prahu, královnu, slyš slávy ruch; za tebou duch náš k hrobu v dálce slétá, však doma s námi žije dnes tvůj duch!
Cookies on Poetry Cove