Zas tě vidím, drahá hlavo,
jak jsem vídal v semináři,
něhy úsměv na tvé tváři,
ale v očích stesk a lkavo.
Bolest s láskou snoubila se:
„Vlast!“ a už to v srdci sládlo,
„poroba“, hned mrazem záblo,
slza v oku perlila se.
Šlo to mračno jak tvou duší,
národa vše utrpení,
tobě, Věštci pokolení,
třistaleté jho jež kruší!
Prošel jsi ty všemi ději
od té naší Kalvarie,
nesl’s ten kříž v sklonu šíje,
padal’s pod ním v beznaději.
Stigmata jsi nesl všecka
Matky svojí křižované,
každá rána v tobě plane,
v tobě bolí – v srdci děcka.
Nejraději umřel bys s ní,
bílou hlavu v jejím lůnu,
než zřít zbavenou ji trůnu,
jak ji rabství hanbou třísní.
Viděl’s, jak je širým mořem
bolest její, v posměch katů
jak sám Kristus ve šarlatu,
a tvé srdce – puklo hořem!...
V tom tu u nás rozdnilo se,
procitli jsme ku Svobodě;
samé růže po tvém hrobě
červánků jak v ranní rose.
A my přišli povědět ti
o té slávě Matky naší,
jak to u nás všecko raší,
o tom štěstí jejích dětí.
Buď ti nyní lehká země,
usmívej se v tom snu sladce,
co my věrnost naší Matce
na tvůj prach tu slibujeme!