„Ó nechte, bratří, nechať ještě jednou
smím spatřiti tvář její svatou – lednou,
smím zlíbať v pláči drahou její ruku
a v ňadrech ztišit dravou svoji muku;
ať naposled ji zraky moje zhlednou“
děl Tomáš k druhům. – Jati prosbou bědnou
jej vedli k hrobu. V rajském čarozvuku
cos táhlo vzduchem, vůně svěžích puků,
se zdálo, z rovu vstříc jim snivá dýše
a stíny zlatých křídel táhnou výše;
a kolem písní chvěly se i skály,
jak Matku svou by do snů kolébaly...
i v bázni zvedli kámen – dech se úží –
hle, na dně hrobu květ jen bílých růží.