Ó schyl meč plamenný, jenž v ráj nám brání, a dej, ať paprsk soucitu tvých skrání se dotkne aspoň na chvíli; což neslyšíš těch vzdechů mého děcka,
v nich chvěje se ta bída naše všecka, jak ze sna náhle zakvílí. V ten život plný útrap, chmur a temna, ó dovol, by jak upomínka jemná,
jak vůně v duši skanula, jak sladká hudba, toužná, opojivá, jak záře hvězd, kdy v noc se kolem stmívá, zvěst o ráji mu planula.
Ať s vůní jeho květů vdýchá v sebe těch okamžiků zašlých celé nebe, kde štěstím zářil celý svět; ať uzří naposledy místa ona,
kde jako růže svatá, čistá, vonná nám lásky keř prv rozekvet’. Ó dovol, na chvíli jen svatou půdu by zlíbalo, než v život plný trudu
slz pohled plný obrátí.“ Tak mluvila, své děcko vinouc úže, v ráj, prosíc Eva, zda jen vkročit může, a chvíc se v mdloby závrati.
Děl anděl k ní a hlas se třásl jemu a zněl jak šepot vlnek vodojemu, jak slavík když se rozelká: „Ó ženo, marně voláš po soucitu,
kde Pán, jenž v taj se ztrácí ve blankytu, juž soudil tebe – člověka. Ač nitro pláč tvůj teskně rozechvívá, i dítka vzlyk mé srdce žalem zrývá,
meč plamenný zda sklonit smím? Své kroky obrať zpět a nes jen dále svůj trest – snad ve své lásce neskonalé Bůh otevře jej dětem tvým.“
Když dokončil, slz perly v řasy stínu se chvěly mu a děcku v jejím klínu hrst květů hodil s úsměvem, co žena plna zoufalství a v mdlobě
v stín palmy klesla, odpočinout sobě, a sen jí dotk’ se tiše rtem. Jak byla krásná i v svém utrpení, slz krůpěje jí, jako na lupení
po dešti, plály na tváři; ty bledé rysy plny odříkání, a hlavu, jež se nad dítětem sklání, jak svatých jas když ozáří.
Hnut soucitem se nad ní anděl shýbal a patřil, jak jí ret i ve snu děcko líbal, jak vinula je k srdci úž’, a k sobě děl: „tvé prosby neoslyší
mé srdce, dítě vezmu v ráje říši, zda Bůh se proto hněvat můž’?“ A vzal je tiše v náruč z klína matce; to vztáhlo k němu ručky výš a sladce
se slzou usmívalo naň: na loktech sněžných nes je usměvavě a v nevýslovné něze k jeho hlavě svou skvoucí klonil skráň.
A vešel v ráj: tam vůně ambry dýchla tak opojivě, že tu každá ztichla ve srdci bolest zraněném; a záře hvězd a žhavých sluncí tisíc
i luna snivá na blankytu visíc tam plála skvoucím plamenem. Šum řeky, jejíž vlny bily v břehy a stříbrem hořely a kouzlem něhy,
jak sladká hudba opájí, a v květech lotosů, jež výš se pialy jak duhy motýli v nich spočívali a se zlatými okraji.
A nad vlnami jako hvězdic roje se vážky kmitaly a křídla svoje v zář sluncí ve hře ztápěly; a se stromů, jež stály na pobřeží,
květ zvolna dolů padal vonný, svěží, ne uvadlý a zetlelý. Na keřích kvetoucích se hnízda tměla a hvozdy sterá píseň zazvučela:
hvizd kosů, hrdliček zas smích; jak smaragdové pruhy ptáci vzduchem se mihali teď s šelestivým ruchem, až v dálce perutí van tich’.
Jak kráčel dál, květ na dítě se ronil a zevšad mocněj bouřil zpěv a zvonil i paprsk padal zářnější; dech vůně vzrůstal, plála rosa v trávě,
jas v tváři děcka, k jehož sen sléť hlavě, jak když je matka zkonejší. Pak zvolna vyšel anděl – v náruč svíral to dítě člověka a za ním zmíral
i zpěv i záře paprslek; zas tiše kladl v náručí je matky, jíž v tváři chvěl se bledé úsměv sladký – snad duší tuchy stín se vlek’.
Tu anděl náhle u modlitbě vroucí své ruce vzpial a děl: „Ó Všemohoucí, jenž vládneš širým světem kol, ach, otevř bránu svého smilování
a dej, ať nikdy děcka čistých skrání se nedotekne lidský bol. Ať aspoň ve snu zbloudí v brány ráje, dej mládí jeho z toho kouzla, taje,
jež šíří se tvým edenem; nechť dětství vzpomínka jak tajuplný mu maják plane v rozkacené vlny na moři žití zbouřeném.“
A jak se modlil, stín hle obrovitý stál před ním; v diadém jak svity paprsky kolem hořely; zrak jeho safír, když se v záři sluní
a na čele mu svatost velebnosti trůní, hlas jeho stříbrem prochvělý. I děl: „Jak prosil jsi, tak staň se tobě; nechť snem se vrací v bránu ráje robě,
ať mládí edenem mu zas; však ty buď strážcem jeho do skonání, za trest ať ruka tvá krok jeho chrání, že nedbal jsi můj na příkaz.“
Jak záře večerní když zvolna mizí, tak rozplýval se a lem jeho řízy jen chvilkou mraky prokmital; a ještě dlouho anděl patřil za ním
pln nadšení a s tichým usmíváním své lokty v díky k nebi vzpial... V tom ze sna vzbudila se žena v stesku a zvedla se, by hledala zpět stezku,
neb kraj juž zvolna v noc se tměl; už přitiskla své děcko do objetí – – a neviděla nad sebou stín spěti, jak anděl v dál je provázel.
Cookies on Poetry Cove