Moc neznámá mě ve prach kleknout nutí;
já nevím, proč se ruka moje spíná,
proč z očí tryskly slzy ve pohnutí;
to chvějí se Tvá ústa, Kriste, siná?
„Tvůj dech, jak páchne smrtí, bídný, bídný,
z tvých očí nenávisť se děsně šklebí;
ó marně hledáš mír, chceš býti klidný
a s rouháním svou ruku zvedáš k nebi;
co bylo svatého, tys vyrval z nitra,
ve bahně hříchů toneš zvolna, jistě;
chceš uloupiti sobě eden zchytra,
a klam a hřích je tvoje útočiště;
viz rány mé, jak zas se otvírají,
tvá ruka hlouběj trny ve skráň tlačí;
hle, krve krůpěje jak na nich hrají
a místo slzí proud jich tvář mou smáčí;
jak Jidáš přicházíš – smích ve své tváři,
jak on chceš líbat krvavé mé čelo,
ač svědomí tvé křičí: lháři, lháři! –
a přece se ti mne, ach, nezželelo?“...
A bledý klečím, úzkosť v srdce padá;
ach, myslím, duch můj náhle žalem zšílí –
jdou líbat, lidstva kolem dlouhá řada,
jen já, jen já – ach, nemám k tomu síly.