TYS ZŮSTALA.

Vše přešlo! šílené záchvaty lásky odkvetly jako jabloně v zahradách, přešly jak paprsky po vlnách řeky, padly kams ke dnu, kam život nedosáh’.

Radost i bolest, vše jednou šlo řadou, vyschly mé slzy, vybledl šťastny smích; bílý jsem praporec vyvěsil na štít, prázdno se všude prostřelo po síních.

Vadnou mé květiny bez vláhy v oknech, nikdo sem nejde, kdo by je zalíval; tak na mě ulehla melancholie; vzpurné kdos písně v neznámé dálce hrál.

Já vztyčil pochodeň, zapálit všecko, udupat líchu v zahradách po líše: vyrovnat všecko jen v jedinou cestu, kudy by tupý přišel klid nejspíše.

Toho jsem čekal: má poslední naděj, myslil jsem, všecko že už jsem vyrval ven: v hlubinách tys mi však zaplála leskem, jak starý poklad na slunce vyvrácen.

Tys tedy zůstala! jediná z všeho vkotvena pevně mystickým kořenem, šlapána, snížena, zapomenuta, vrstvami trosek problesklas plamenem.

Chceš sepnout ruce mé třesavé, Víro, zapadlé oči obracet k nebesům? Pozdě snad! zbouzíš přec obrazy dávné, vedeš mě zpátky v dětství mé k zašlým snům.

Tichounké cesty, zas patřím je čisté, kolem kvést sladce růže a lilie; bělounké zjevy tu kráčejí po nich, jako když věnce do dálky provije.

Celá má bytost teď vzhořela žárem po štěstí dávném: vrátit se zpět, ach, zpět; těmi se cestami procházet zase, všeho, co bylo na vždycky zapomnět.

Počkám pokorně u těchto stezek, najdu snad slovo magické proměny, zázračné slovo a ohrožující: být jim tak náhle na vždycky vrácený!