Tys přišla ke mně! má duše zraky otevřela, zvedla v temně, však lampy jich v tmách dávno dohořely, kde bloudil život její; neuzřely
Tě v slávě přicházející k prahu svému; Tě neuzřít, co žal proti žalu mému! Tvůj úsměv bolný v soucitu tát něhu! víc z něho než jak slepec nepostřehu:
svit nejasný, jenž vlá před zřítelnicí; však kroků tvých šum zná mé ucho bdící, když na koberec myšlének mých klesal, já šílen křiknul jsem a zmaten plesal,
má duše rděla se, přes vředy hlízy hned vrhla šat ze studu vetché řízy své rány utajit, jež hrůzou děsí, k tvým nohám prostřela se v citů směsi.
Hlas tvůj zněl jí sladce bájeplný, přes sluchu hráz se nesly jeho vlny tak měkce jako vůně květů známých, svit teplý, jenž se po hladině zamih’,
ji rozjiskřil v stu plamenech a žarech; jen v hudbě chápu ho, ne v slova tvarech, jen jeho zvlnění, jak chápe tráva, jak strom a křoví, když se větru vzdává,
cit dávný, obraz zašlý v duši se mi křísil, na uschlý květ se barvy záblesk mísil, dech vůně dral se v kalich vyvanutý, stín, blaha sen, svět dětství zapadnutý.
Víc nechápu ho; v tmách to nebe stojí, žně zem ta nedá; po takovém boji, kde zraněn v každém citu ležím v křeči, tu zahynout jen vítězství je větší.
Ne, ruky nevztahuj, jí nepotřísni o vředy duše mé, zrak odvrať stranou, ať nezříš jí až v hloubi rozhlodanou. Nech zahynout mě, to jest smilování,
tam být, kde ty, mně láska k tobě brání. Má bída nesmí blaženost tvou kalit, nech kámen zhouby Boží přes mě valit. Jen vzlétni výš! Jdi zpět v ty ráje stany,
co mohla’s – čin tvůj, juž je dokonaný. Však tato chvíle, upomínka po ní ta se mnou se i v zatracení skloní a peklo nebude mít tolik děsu,
co s úsměvem teď zatracenec snesu.
Cookies on Poetry Cove