Co stvořil’s, mezi námi kvete,
s národem duch tvůj zůstává;
jen Tebou zlomil jho své kleté,
že volný – zásluha je tvá!
Vdech’s nový život v tělo jeho,
krev jeho rozproudil, že zmlád’;
uzdravil’s ducha nemocného,
jarostí doved’s rozehřát.
Lví silou, v kleci uvězněný,
že doved’ mříží její třást,
rozlámat pruty její stěny
a splácet nenávist a zášť!
Mdlá srdce hned se vzněcovala
a dala tušit, dní se den;
po zimě jak by okřívala
příchodem Vesny, jako zem.
Tvé jméno na rtech tisíců je,
dojat, se národ k tobě zná;
Tobě dnes chvíli zasvěcuje,
však bez konce Tě vzpomíná.
Neb žiješ v nás jak ozářený
svých zásluh věčnou oslavou;
syn národa jsi nesmrtelný
a celý národ obcí tvou!