Ó bolesti! proč rozpuklý květ zvedáš,
květ mystický a skvělý! –
má duše, touhou včely
chceš v kalich zářící se stopit
a pylem rudým křídla skropit?
ty jinak nedáš!
Ó lítosti, proč vlnu ke mně zvedáš,
tu vlnu do nachova žhavou!
chceš poduškou ji pod svou hlavou?
ó duše, hnízdo tam, jak pravím,
ti hebké ze snů péří vstavím;
ty jinak nedáš!
O lásko má, proč krvavý bok zvedáš,
jenž otvírá hloub nitra!
chceš, duše, dočkat jitra,
jen vstup a purpuru cíp zvedni,
tam přečkáš žití noc svou ke dni;
ty jinak nedáš!