Tvým věčně být, můj Ježíši,
Tvým být má touha nejvyšší.
U nohou Tvých zde skloněn v prach,
se ztrácet v sladkých myšlénkách;
a v slzách hoře, bolestí
snít o Tvém ráji, o štěstí,
o říši hvězdné v stínech tmy,
jež v dál se klene nad zemí;
kam jenom na snů peruti
má duše vstoupá v pohnutí,
kde tichne každé touhy vzdech,
jak zmírá vůně v poupatech,
a jako paprsk zlacený
se v hruď mír klade ztracený:
vše vrací se, co kdy jsem snil,
zač nadarmo jsem zápasil;
zde teprv žití na sklonu
já zvedám taje oponu,
jenž slove štěstí, žití cíl, –
víc pochybovat – nemám sil;
tak klidně můžem večer zřít
ve slunce jas a zlatý třpyt,
jenž dříve oslepil náš zrak,
když v zenithu plál s podoblak;
tak, Pane, u Tvých nohou sám
svůj bolestný klam poznávám
a klidně zřím v Tvou svatou líc:
znám cíl svůj, neztratím ho víc,
nechť večer je a pozdě ať,
jen zde mé jitro může vzpláť,
jen z Tebe tryská jeho třpyt,
Tys jitro mé – já Tvým chci být!