Tvůj cíl se kdesi v dálce tratí
jak hvězda skrytá v oblacích,
den jižto tady zakrývá ti
a do výsosti nebes zdvih’.
Jist nejsi, nesejdeš-li s cesty,
tvůj nesřítí se někde krok,
neb propasti jsou kolem, věz ty,
jak číhaly by na úskok.
Co vzdechů uklouzne tvé hrudi,
jak vzduch se perlí z hloubi vod,
a úzkost duši tvoji studí
v tvých pochybnostech mimochod.
Jak slepý slunce na své ruce
jen cítíš milost v duši hřát
a vždy se vracíš ve své muce
zpět, byť jsi sešel tisíckrát.
Až v tiché hrůze smrti meta
se zjeví tobě luzná sléz,
jak za noci když nebe zkvétá,
majestát, v nějž se oděješ!