Tu nad mým ložem zapomenut visí,
svit kolem kříže v sladkou památku:
na doby zašlé, domov, na matku,
jež učila mě na něm modlit kdysi;
a srdce divem jak hned vykouzlí si
tu prostou štěstí mého pohádku,
a staré obrazy zas v duši křísí,
proč? – by snad zmizely zas ve krátku.
Jak patřím na něj, srdce mně to sevře:
ten ráj juž žádný anděl neotevře,
mé mládí zašlé jednou prchlo-lis...
zas beru růženec jak v mládí kdys:
jdou zrnka rukou, písně rty se snují,
já na nit růžence je navlekuji.