Skráň horečnou a na tváři své leže
vzdech zdržuje i slzy ve zraku,
tak podoben víc smrti přízraku
a nad ním Bolest, jež svou kořist střeže.
Ach, noc své chvíle pouští bez otěže,
ty letí prudce v půlnoc soumraku;
co anděl prodlévá kdes v oblaku
rty svlažit, v které polibek se vřeže.
Juž čelo v drobné květy propukává,
a každý praménkem se rudým stává,
jak žhavá mince kane dolů v mech.
A z dálky žoldnéřů je slyšet tlupu;
mdlý luceren svit stéká do zástupu:
v něm Jidáš počítá mzdu – v čele všech.