Níž skloňte hlavy své a bijte čelem v prach, Pán kolem vás jde jasem zahalený, jak vítěz nad smrtí jde ověnčený; níž skloňte hlavy, kde stín jeho božský táh’,
až k zemi! Bouř hymny vítězné už, slyšte, zpívá, duch varhan mohutný ji doprovází; kdos Velký právě v klenby chrámu vchází,
v šeř lodí, kde se tajemně tak stmívá, blesk jasu svého stkvoucí před se hází, vždy blíž jde, – cítím, jak se tělo chvěje, i srdce stanulo, proč strach je mrazí?
Ruch skrytých perutí mi ve skráň věje, zrak duše teskliv napínám, mně rcete: kde je? Níž skloňte hlavy své a bijte čelem v prach, Pán kolem vás jde jasem zahalený,
jak vítěz nad smrtí jde ověnčený; níž skloňte hlavy, kde stín jeho božský táh’, až k zemi! Již bílé prapory se z dálky chvějí
jak symbol vítězný a triumfalný, chor bělostkvoucích, jenž jak příval valný se zvolna hrne, vzrůstá bouřlivěji, jde blíž a blíže, bez konce a dálný,
vždy nový z hloubi lodi blíž se snuje, jde z obzoru, jenž vonným dýmem kalný jak Israel z vln moře vystupuje, chor andělů, jenž smrtelným se objevuje!
Níž skloňte hlavy své a bijte čelem v prach, Pán kolem vás jde jasem zahalený, jak vítěz nad smrtí jde ověnčený; níž skloňte hlavy, kde stín jeho božský táh’,
až k zemi! S jich pochodní, jež v plamenech se tráví, déšť jisker prší, chvěje se a padá, zde píseň, jas, se v jeden věnec spřádá,
kdos Neviděný v triumf kolem hlavy jej na skráně si usměvavý skládá, co srdce, které vlnami se zmítá teď v březích ňader těsných, jen jej hádá;
zem chvěje se, kdy noha jeho skrytá vln její stuhlých dotkne se – ó vše jej vítá. Níž skloňte hlavy své a bijte čelem v prach, Pán kolem vás jde jasem zahalený,
jak vítěz nad smrtí jde ověnčený; níž skloňte hlavy, kde stín jeho božský táh’, až k zemi! To Bůh jest! duše má jej patří šťastná!
V plášť bílý hostie jest ztajen stěží, má duše zří jej, nad hlavou mu leží kruh monstrance jak bohozáře krásná, a roste výš, až do klenby se věží.
Ó Hossiana, jde tu Požehnaný, mým každým údem svatý požár běží. Ó Hossiana lidstva ve vše strany ať bije jako srdce v zvon v bouř rozhoupaný.
Níž skloňte hlavy své a bijte čelem v prach, Pán kolem vás jde jasem zahalený, jak vítěz nad smrtí jde ověnčený; níž skloňte hlavy, kde stín jeho božský táh’,
až k zemi! Jak Zacheus já stoupám na kmen žití, vše květy citů nejčistších Ti stelu pod nohy Tvé, jenž v sboru archandělů
v své lásky omdlévání, jež Tě nítí, jdeš a se skláníš k špinavému čelu nás bědných dětí země, tiskneš vroucí své políbení, které hyne, tělu,
vždyť pod tím vředem vlhkým cítíš tlouci to srdce milující Tě – ó Vševědoucí! Níž skloňte hlavy své a bijte čelem v prach, Pán kolem vás jde jasem zahalený,
jak vítěz nad smrtí jde ověnčený; níž skloňte hlavy, kde stín jeho božský táh’, až k zemi! To triumf Tvůj jest! Tvůj po tisícletí,
že lidstvo zase u Tvých nohou klečí a v mdlobách milování, v lásky křeči zas život svůj, a vše jen Tobě světí a krví tvou se ze svých vředů léčí
a mannou tiší ret svůj, že víc nelká, co lásky mystické zář plá vždy vetší, až rozpíná se vása ňader mělká – kéž pukne, by se rozlila jak moře velká!
Níž skloňte hlavy své a bijte čelem v prach, Pán kolem vás jde jasem zahalený, jak vítěz nad smrtí jde ověnčený; níž skloňte hlavy, kde stín jeho božský táh’,
až k zemi!
Cookies on Poetry Cove