Ten prostý obrázek mne chytil
a zas jsem svatou chvíli cítil,
když národ oči svoje mnul,
že bylo jitro, procitnul.
A vše, co bylo věkem za ním,
zmizelo, jakoby pouhým zdáním:
pryč útisk, rabství jho, chřest pout;
směl z prachu skráň zas pozvednout.
Vzruch hnal se zemí, městy, Prahou,
pod sochou Václavovou drahou
vzkřik’, hlasem tribuna tu hřměl:
Čas Svobody nám nadešel!
Můj lide, zas jsi tady doma
a rabské tvoje idioma
je sladkou řečí Otců zas;
chcíp’ orel; slyš, to lví je hlas!
Tvé věci tobě navráceny;
je spravuj, krutě vyzkoušený,
a k vítězstvím je voď;
vem kormidlo a řiď svou loď!
Svůj vavřín, zřít jejž krví kvésti,
spoj s olivovou ratolestí
a heslo Otců pamatuj:
„Vždy Slovanský a vždycky Svůj!“ –
Ten prostý obrázek mě chytil,
však byla bolest, co jsem cítil;
let dvanáct a líc barví stud:
„Nic! Curtius a servitut!“