Zase září jako loni
hvězda Boží nad Betlemem;
králové tři zas se kloní
v zbožné úctě, v žasu němém.
Dary své zas vykládají,
v jesliček klín, ejhle, řadou
zlato, kadidlo zas dají,
i tu myrrhu vedle kladou.
A ten Synek usmívá se
a ta Matka blažená je,
jako loni stejně zase
na všech odlesk nebes hraje.
Však my také přicházíme
co rok, letos jako loni;
zavzdycháme, zaslzíme,
to jak vzpomínky v nás zvoní,
Pohled náš vždy zasněnější,
Betlem náš je pořád bližší;
sladký mír, jenž není zdejší,
mysl kolébá a tiší.
Blízko máme ku Betlemu,
kde nás čeká Dítě milo;
stále tíž’ nám, co dát jemu?
jen to srdce, co nám zbylo!