Hle, nadšení zas v duši moji slétá,
jak ptáci do svých opuštěných hnizd,
vše mizí, co mé srdce hnětlo léta
jak pod pupencem svadlý, žlutý list.
A nevím věru, usmívám se asi,
nach červánku v mém hoří pohledu;
kdos známý tak se ke mně hlásí –
sny mládí? s těmi nic víc nesvedu!
Však přece píseň dětsky neumělou
si rtové nevědomky notují
a myšlénky hned perutí svou smělou
v ráj dětský, blahý zvolna veslují.
A všude květ, kde zastaví se chvílí,
a v každém hoří zlata paprslek;
kdo uvěřit by mohl, že se chýlí
hrob velký mezi nás už celý věk.
A září náhle plane vše kol tebe,
že nevíš ani, odkud jde a kam;
snad k zemi kvetoucí se snáší nebe
a v pochybnosť se marně zavírám.
Juž záře ta i v nitro moje vniká,
to kouzlo, které volá: „světlo buď!“
mé srdce zdráhavě se odemyká
a sladký touhy cit v mou padá hruď.