To veliký jest sabbat duší,
tu tajný pučí život jiný,
jenž pod nohy vše deptá stíny,
jak světlo temnoty, zlo kruší.
Mír, jehož moře nepřehluší,
vnitř padá ňader do hlubiny,
jak měsíc schází za výšiny,
než den se s drsným křikem vzruší.
Jsme hranice, jež tiše hoří,
kam oheň hlouběji se noří,
v němž duch se přerozuje;
co popel jest, to k zemi ssedá,
však čistý plamen výš se zvedá
a v nebe vyzařuje.