Můj Bože, tak to přijít musilo,
jak snil jsem a jak čekal, zcela,
že najednou se všecko vznítilo:
to s duše obětí i oltář těla.
To všecko bylo jenom pableskem,
co prošlo posud nitrem,
to všední žár, jímž každý vřem,
vše bylo sen – jenž končí jitrem.
Červánky hory oblily
a rosou svítí každá lícha;
mé naděje vše nachem zjiskřily,
jak noční stín mře moje pýcha.
Mé hvězdy všecky pohasly,
však slunce vyšlo za ně,
mé útroby se sladce zatřásly,
jak dechem úrody kol stráně.
To na líchy mé padla zář
a mystické se hnulo sémě:
Ty usmíváš se, Hospodář,
a srdce hoří ve mně.