TISÍC LET!

Na vlnách věků tys náš drahocenný květ, jak maják sláva tvá nám věčně září; tvá postať z tisícletí udivuje svět: na trůnu kníže, Světec na oltáři!

Základy říše národu jsi svému klad’, sen obrovitý v duši tvojí zkvétal; Graal svatý bylo srdce tvé, kam rád Duch božský v zanícení shůry slétal.

Českého Monsalvatu tys byl čistý rek, poslaný Bohem k spáse svého lidu; v tvé ruce meč hnal nepřátele na útěk, však Kníže pokoje tys byl a klidu.

A žil jsi láskou ke své zemi, k Vlasti Čech, ji zvýšit k hvězdám, tys jí do základu krev vlastní vycedil, rek, v poslední až dech, mstít pohrdaje nenávist a zradu.

A tebou stála naše Vlast, dnes tisíc let, ať doby těžké valily se přes ni; pád Bílé Hory zahubit ji nedoved’, přes nenávist, jež zotročit ji běsní.

Duch tvůj byl vezdy s námi a v tvém hymnu žil, v němž národ nadějí se opojoval; tě tušil v blízku, v báji Blaníku tě skryl a přítomností tvou se posiloval.

Dar Svobody z tvých rukou svatých čekal vzít a v hrdinnosti tvojich bojovníků – a vzal! když pod praporem tvým jim bylo hřmít v Evropy pláních do nepřátel šiků.

Dnes národ tebe, svaté Kníže, vzpomíná, kolena sklání k tvému piedestalu; v svatozář vavřín vítězný ti připíná, Ochránce svatých našich ideálů!

Václave Svatý, Vojevodo, Kníže náš, dnes přijmi hold všech Českých srdcí vroucích; zahynout nedej! Dál buď naše svatá stráž a veď nás bezpečně dál do budoucích –

tisíc let!