Kde sladký nard, jenž žhavou slzou padal
v tůň lesů jak noc temně zářící?
kde balsámu keř, který k měsíci
svou vůni dech’, již v žáru slunce střádal?
Kde bílá stáda a jenž písně skládal,
hoch snivý tklivě harfu hrající?
kde cedrů sbor jest dumy pějící,
jež sladký Zefýr v stínu jejich spřádal?
Vše zmizelo; jest skála nahou teď
a země sprahlá jakou odpověď
mně lkajíc dá: proč pustinou je pouhou?
„Já milovala kdys! a v květech plála,
kam sstoupla noha Její, i má skála:
teď zmírám jak tvá duše po Ní touhou!“