Matka! matka! jak to sládne
na rtu, v srdci, strď a med;
i když bylo jak led chladné,
roztaje jak v jaře led.
Jak by tajné okouzlení
dýchlo v tvář a pohled náš,
jaké slavné proměnění:
chladný, ty se usmíváš!
Bezmocný jsi k tomu slovu,
kde se vzala něha něh?
měkký’s jako dítě znovu
a ty slzy v pohledech! –
Na Matku já myslím matek,
jaké hnutí teprve;
sladkých citů vroucí zmatek
přelévá se do krve!
Rozpřahuji v šíř i dáli
svoje ruce k objetí:
Ty, má Vlasti! zrak se kalí,
k srdci přižeh’ bych se ti!
Co ti podat v svátku chvíli
místo z květů kytici?
které láskou k tobě šílí,
dám své srdce hořící!