Tě milovat, ó musím, musím;
juž símě klíčí, víc je neudusím;
ten požár roste, víc ho neochladím;
je cesta k tobě, kudy šílen pádím.
Chci světlo! světlo! tmu kol jak si hnusím;
jak žízním po něm, což ho neokusím?
což rtoma touhy, kterou v snách jen zradím,
o pohár rozkoše tvé nezavadím!
Jak šíp, jenž vymrštěn, let nezastavím,
se v zápas řítím s praporem svým tmavým,
své zbraně brousím – svoji lásku žhavím.
Mně září terč, kam celým žitím cílím,
ta stkvoucí hostie pod chlebem bílým,
a nejčistší svou láskou po něm střílím.